Vznik ústeckého hřbitova Na Hýbli neměl hladký průběh. Již v roce 1888 dalo c.k. okresní hejtmanství v Lanškrouně obci ústecké příkaz na zřízení nového hřbitova. Ten dosavadní u kostela Nanebevzetí Panny Marie totiž z pietních, zvláště však ze zdravotních důvodů již delší čas nevyhovoval. Ústeckým ale trvalo pět let, než příkaz realizovali. Teprve v roce 1893 byl nový hřbitov, rozdělený do čtyř oddělení, na svátek Všech svatých v místě zvaném Na Hýbli otevřen. Rychlost, s jakou se nová místa zaplňovala, vedla k tomu, že se roku 1909 vedení města, opět na příkaz c.k. okresního hejtmanství v Lanškrouně, začalo zabývat rozšířením hřbitova. A to tak důkladně, že jeho spodní část byla zprovozněna až v roce 1926. Od té doby je hřbitov provozován jako bezkonfesní, takže jsou tu pochovány osoby různého vyznání. Jako celek vyniká svým uspořádáním, uměřenou hřbitovní architekturou a sochařskou výzdobou. Jeho pýchou jsou díla představitele vrcholu českého symbolismu a secese, ústeckého rodáka Quido Kociana. Svůj podíl na sochařské výzdobě má i zručný ústecký kamenosochař František Koukol. Kamenný kříž představující jistou dominantu hřbitova pochází od choceňského kamenosochaře Josefa Reila.